Nepomucká krajina, kdysi porostlá hustými lesy a prostoupená velikými močály, nebyla pravděpodobně dlouho osídlena. První zprávou o osídlení je svatovojtěšská legenda. Biskup, nejvyšší hodnostář země, by jistě necestoval krajem pustým a neobydleným. Spíše lze věřit tomu, že se ubíral po starobylé Vitorazské stezce, která vedla od Nepomuku údolím říčky Úslavy k Plzni.

      Ve 12. století byl v této krajině založen klášter. Není jisté kdy a kým, ale stalo se to asi roku 1157 knížetem Vladislavem II., který sem cisterciácké mnichy přivedl. Jeho bratr Jindřich, který obdaroval nedaleký kladrubský klášter, byl snad dobrodincem i tohoto kláštera.^[1]

      Není známo, jakým jměním byl obdařen klášter nepomucký při svém vzniku, ale odhaduje se, že vlastnil území od Zdemyslic až ke Zdebořicům. Na tomto území založil klášter mnoho dvorů, přes sto obcí a tři městečka.^[2] Mimo to měl klášter občasně dvůr a domy v Praze. Jmění kláštera ovšem vzrůstalo různými odkazy, zřizováním nadací a záhy po svém vzniku následkem štědrosti zeměvládců, knížat i okolní šlechty, své jmění značně rozšiřoval a množil.

      Založení tak velikého kláštera v nepomucké krajině ať se tak stalo z vůle královy, nebo nějakého velmože, mělo zajisté závažné důvody, o nichž ovšem ničeho určitého nevíme a můžeme se pouze dohadovat. Byly asi dvojí. Klášter přísných a pracovitých mnichů měl pravděpodobně ve zdejší krajině vyhubit staré pohanské náboženství^[3] a pak měl tento kraj, tehdy jen řídce obydlený, osadit. Aby se tak mohlo stát, bylo nutné okolní lesy vymýtit a močály vysušit.

      Na původní pohanské a staré osídlení celého kraje ukazují jména některých vesnic. Tak například Tojice, Želvice, Mohelnice, Srby, Sedliště, Kladrubce, Životice, Záhoří, Zahrádka aj.

      Řád Cisterciáků pocházel z Francie. Při svém založení i později přiváděl německé kněze a lid určený ke kolonizování. Zaváděl tu i způsoby a osidlovací zřízení německého systému. Lze předpokládat, že opat kláštera vzal s sebou, jak tehdy bylo zvykem, asi nějaký poddaný lid, který se tu v kraji usídlil. Podle pověsti to bylo tak, že každý klášterní služebník měl kousek země a na ni chatrč. Byl to způsob německých kolonistů, kteří sem asi přicházeli z Německa a pro něž klášter pravděpodobně zakládal vsi, dvory a samoty.^[4]

       Výtěžek z poddanských vsí plynul do klášterní pokladny, zatímco výtěžek z Vrčeně, vrčeňského opatského dvorce a Opatského rybníka, ze Sedliště a Soběsuk patřil přímo opatovi.

      Na sklonku 14. století rostla v kraji opozice poddaného lidu proti klášteru. Bylo to nejen proto, že i v cisterciáckém řádu docházelo k porušování původní přísné kázně, nedodržování regulí řádu, ale také pro zvyšující se útisk ze strany kláštera. V neposlední řadě k tomu přistupoval ještě převážně cizí německý původ osazenstva kláštera.

      V kraji došlo v letech 1419 až 1420 k několika událostem. Dne 17. září 1419 se konalo velké shromáždění revolučního lidu z Nepomucka a Plzeňska na hoře Bzí na Blovicku, kde k zástupům mluvil ohnivý plzeňský kazatel Václav Koranda. 1. 11. 1419 se shromáždily na žinkovském náměstí zástupy husitského lidu z Plzeňska, Klatovska, Sušicka a Domažlicka – na výzvu Václava Korandy už s vozy a ozbrojeny – a pod vedením Bavora ze Žinkov, Břeňka Švihovského z Rýzmberka, Chvala a Kunše z Machovic se vydaly ku Praze přes Nepomuk, Dožice, Březnici a Nový Knín. U Živohoště pak došlo k prvnímu střetnutí husitských válek. Ještě před koncem roku 1419 se pokusil nejvyšší husitský hejtman Mikuláš z Husi osadit Zelenou horu, kterou husité nazvali „Horou Olivetskou“ a zřídit tu opěrný bod husitů jižně od Plzně. Jeho úmysl však zmařil Bohuslav ze Švamberka s královským vojskem. Husity sehnal se Zelené hory, přičemž mnoho lidí bylo zabito a upáleno.^[5]

      Mniši pomuckého kláštera se obávali husitské pomsty, proto se opat Arnold snažil zachránit vše cenné. Po smrti krále Václava IV. opustil s částí osazenstva klášter a odebral se do mateřského kláštera v Elbrachu, kam převezl všechny důležité listiny – královská privilegia, papežské buly, listiny o právech a držbě kláštera, celý archiv a cennou knihovnu. Jmění klášterní pak mniši různými zápisy zadlužili.

      V dubnu 1420 byl klášter vypálen vojskem Jana Žižky. Jan Žižka vypálil s klášterem i doly a město Nepomuk. Tím zničil majetek až dosud vládnoucí a u domácího obyvatelstva nenáviděné kasty německých kolonistů (a jejich potomků), k nimž klášterní správa byla vždy štědrá a přející, ať už se jednalo o práva a majetek hmotný nebo duchovní, a jimž mimo pozemské statky uštědřovala i moc a vládu nad ostatními spoluobčany v podobě úřadů rychtářských a podobně. Proto také bylo na zničení kláštera nazíráno asi ze dvou hledisek: domácí obyvatelé, řekněme Češi, spatřovali v něm konec nadvlády germanizační soustavy, jež byla pro ně dobou útisku a očekávali budoucnost s nejednou nadějí. Němci, až dosud vládnoucí – museli se smířit s okolnostmi a rozhodnout se, zda zemi opustí (a s ní i svůj majetek reálný), nebo se vpraví do nových poměrů a posléze splynou s domácím obyvatelstvem.

      Zničení kláštera znamenalo i konec panství kláštera nad Tojicemi. Hnutí husitské nalezlo v nepomucké krajině půdu úrodnou a příznivou, a zanedlouho městečko a snad i nejbližší okolí včetně osady, vznikající na troskách klášterních, bylo víry podobojí.

      Proto asi obyvatelé Nepomuka i okolí zpočátku příliš neželeli zániku kláštera, časem bylo ovšem vzpomínáno na klášter s jinými pocity. Bylo to zvláště za loupeživé doby Švamberků, a za bouřlivé, válečné vlády prvých Šternberků.

      Zánik kláštera r. 1420 ukončil jedno z důležitých údobí historie kraje i Tojic. Dobytím této bašty němectví bylo odstraněno i nebezpečí germanizace ryze českého kraje. Od té doby začíná nový, 400 letý úsek dějin kraje i Tojic, který je charakterizován vládou nové feudální vrchnosti, kterou představuje pět šlechtických rodů. Ty se na Zelené hoře vystřídaly do revolučního roku 1848, kdy vláda zelenohorské vrchnosti nad nepomuckým krajem zrušením poddanství a roboty končí.

Byly to tyto šlechtické rody:
Švamberkové (1420 – 1464)
Šternberkové (1464 – 1726)
Martinicové (1726 – 1784)
Colloredo – Mansfeldové (1784 – 1852)
Auerspergové (1853 – 1931)

      Základem zelenohorského panství se stalo zboží vypáleného kláštera. Dne 22. srpna r. 1420 zastavil císař Zikmund za věrné služby bratrům Bohuslavovi a Hynkovi Krušinovi ze Švamberka jmění opatství nepomuckého kláštera.^[6]

      Bohuslav ze Švamberka stál na počátku husitských válek v čele protihusitského plzeňského landfrídu. Roku 1421 byl zajat Janem Žižkou, ale když poznal čestné jednání Žižky i husitů, přešel k husitům. Stal se husitským hejtmanem a po smrti Žižkově dokonce jeho nástupcem. Jeho bratr Hynek Krušina zůstal nadále úhlavním nepřítelem husitů jako hejtman plzeňského kraje. Za Švamberků byl na vrcholu Zelené hory postaven hrad Zelená Hora, který od té doby tvořil výraznou dominantu kraje.

      Poslední Švamberk Bohuslav r. 1464 postoupil Zelenou Horu Zdeňku ze Šternberka, a tím se dostávají Tojice na více než čtvrt tisíciletí pod panství tohoto starobylého českého šlechtického rodu.

      První Šternberk na zelenohorském panství byl Zdeněk, spřízněný s Jiřím Poděbradským. Zasloužil se o zvolení Jiřího českým králem r. 1458, ale už r. 1465 ho vidíme v čele zapřísáhlých nepřátel Jiřího. Zelená Hora se stává místem sjezdů odbojného spolku šlechty, vedené Zdeňkem ze Šternberka.^[7] Rozpoutala se domácí válka, která sužovala zejména Plzeňsko a nepomucký kraj. Jen málokterá vesnice unikla vyplenění. Jiří se zmocnil všech Zdeňkových hradů s výjimkou Zelené Hory. Sem poslal svého syna Jindřicha Minstrberského, který Zelenou Horu oblehl r. 1465. Hradu se však Jindřich nezmocnil, byl příliš pevný. Jindřich zamezil připojení okolního zemanstva ke Zdeňkovi a docílil, že mnozí se dali pod jeho ochranu. Po vpádu křižáků měl Zdeněk pouze Zelenou Horu, na kterou usadil všelijaký sebraný lid. Ti brali a krutě mučili lid v okolí, jen aby od nich získali peníze na výplatu. I nejchudšího mučili, aby, až vyžebrá několik zlatých, jim je dal. Mnohé umučili, jiné navždy zmrzačili. To trvalo nějaký čas a totéž činili i královští. Tak hubili zemi, takže posléze na celém Plzeňsku mohla býti nalezena jen málokterá vesnice.^[8] Na panství zelenohorském spustlo několik vesnic.

      V roce 1536 koupil Zelenou Horu Adam ze Šternberka. Poněvadž s ní koupil i pustý hrad Radyni, zdá se, že ji získal od královské komory, na kterou asi připadla, když minulý majitel ji již nemohl udržet pro dluhy. V roce 1552 převedl zápis, který měla jeho manželka Markéta Malovcová z Pacova za své věno zapsané na Konopišti, na Zelenou Horu, na město Nepomuk.^[9]

      Dne 4. února 1558 v pátek po Hromnicích císař Ferdinand I. dal vložit do Desk zemských dědičné právo Adama ze Šternberka a to nejen na Zelenou Horu, ale též na pustý klášter pod ní a jeho statky, pustý hrad Radyni, městečko Nepomuk, Plánice, Blovice, Starý Plzenec a mnoho dědin, vsí a obcí.^[10]

      V úterý na den sv. Doroty r. 1560 (6. února) v noci umřel na Zelené Hoře Adam ze Šternberka. Po Adamovi zůstali synové Vilém, Zdeněk, Ladislav a Jan. V době otcovy smrti byli všichni již plnoletí a po květné neděli toho roku dělili se o statky, které jim otec zanechal. Nejmladší Jan obdržel panství konopišťské, ostatní se dělili o Zelenou Horu. Vilém, nejstarší bratr, dostal již za živobytí otcova Plánici, neboť r. 1556 se psal seděním na Plánici.^[11] Při dělení nad to obdržel kromě polovice Zelené Hory dvůr pod zámkem, městečko Blovice, vsi Klášter, Srby, Vrčeně, Sedliště, Zahrádku, Čečovice, Bezděkov, Štmeliny, Mohelnici, Tojice, Dvořec, Třebčice, Zelvice, Bezděkovec, Záhoří, Kozlovice, Kramolíno, Maňovičky, Chlumy, ves pustou Měřčíno (která se znova stavěla).^[12]

      Zdeněk obdržel druhou polovici zámku Zelené Hory, dvůr Prádlo, městečko Starý Plzenec s pustým hradem Radyní a mnoho vsí. Ladislav neobdržel sídlo, poněvadž na zámku nemohli mít všichni tři bratři dostatek pokojů. Dostal za díl dvory Ovčinec a Sulov, městečko Nepomuk, řadu vsí a pusté dvory.

      Po nástupu habsburků narůstaly v zemi náboženské rozpory. Habsburkové podporují stranu katolickou, o níž se opírají proti nekatolíkům. Náboženské spory se projevují i na zelenohorském panství Šternberků. Na sklonku 16. století tu vládla vdova po Ladislavu ze Šternberka Kateřina z Lokšan. Ta jako luteránka dosazovala všude kněze podobojí přes zákazy arcibiskupa i samého císaře. Náboženské zmatky se nevyhnuly ani rodině Kateřiny z Lokšan. Kateřina měla čtyři syny – Jiřího, Ondřeje, Ferdinanda, Ladislava a dceru Marii. Z nich jen Ladislav, později zvaný Jednooký, byl horlivým katolíkem, ostatní sourozenci byli nekatolíky. To vedlo pak k rozporům mezi sourozenci, když mezi ně bylo roku 1584 šternberské panství rozděleno. Jiřík, který byl také komorníkem arciknížete Ferdinanda, obdržel půl zámku Zelené Hory, dvůr Podhorský pod zámkem a Zelvický, půl městečka Nepomuku, vsi Klášter, Srby, Sedliště, Zahrádka, Měřčíno, Čečovice, půl Vrčeně, Dvořec, Třebčice, Tojice, Bezděkov, Štmeliny, Mohelnice, Bezděkovec, Zelvice a Záhoří.^[13]

      Druhou polovici zelenohorského zámku, Nepomuku a Vrčeně, ovčínský dvůr a vsi jihovýchodní a jižní obdržel Ondřej. Protože Ondřej byl slabomyslný, byl Jiří určen za jeho opatrovníka, a vlastně tak sám rozhodoval o všem. Ferdinand dostal některé světnice na plánické tvrzi a půl městečka Plánice s tamními obcemi.^[14] Ladislav obdržel druhý díl tvrze a městečko Plánice, dvůr v Nové Vsi a řadu vsí.^[15]

      Po smrti Jiřího^[16] vládli na zelenohorském panství jen Ladislav, horlivý katolík, a Marie, luteránka. Docházelo mezi nimi potom k ostrým sporům, do kterých musel zasahovat i císař Rudolf II. Marie jako její matka netrpěla ve svém díle na farách katolické kněze. Z Vrčeně vyhnala katolického kněze a uvedla sem kněze podobojí, stejně tak i do Kláštera. Také nepomuckým měšťanům zabraňovala Marie navštěvovat kostel u sv. Jakuba, kde byl katolický kněz, a nutila je chodit do vrčeňského kostela.^[17] Vrčeňský kostel sloužil podobojím až asi do Bílé hory.

      Pražskou defenestrací 23. 5. 1618 (vyhozením místodržících z okna Pražského hradu), která je úvodem povstání českých stavů proti císaři, začíná dlouhá, ničivá třicetiletá válka, která těžce poznamenala i nepomucký kraj. Obecní lid musel po nekonečná léta snášet nesmírné útrapy.

      Nepomuckým krajem hned v roce 1618 procházelo Mansfeldovo stavovské vojsko směrem k Plzni, kterou potom ovládlo. Bylo to vojsko žoldnéřské a z Plzně pak sužovalo krajinu spížními nájezdy, drancováním, vypalováním vsí. Lidé museli před řáděním žoldáků utíkat do lesů, aby se vyhnuli trýznění a vraždění. Stejně si počínalo i vojsko císařské.

      Těžké chvíle pro nepomucký kraj nastaly zejména na podzim roku 1620, když táhlo císařské vojsko z dobytých Prachatic a Písku^[18] k Plzni. Vojsko se rozdělilo na dvě části, aby se snáze uživilo v krajině vydrancované už Mansfeldem. Vojsko vedené vévodou Maxmiliánem Bavorským táhlo přes Blatnou k Zelené Hoře, kde tehdy byla umístěna stavovská posádka. Ta se přesile vzdala, ale oddíl asi 200 anglických jezdců z průvodu manželky „zimního krále“ Fridricha Falckého, který přispěchal posádce na pomoc byl pobyt.^[19]

      Druhý proud císařských vojsk pod velením Buquoyovým táhl od Strakonic na Horažďovice, Lnáře a Poříčí, které vypálil.^[20] Jeho zadní voj byl asi 6. října 1620 zastižen stavovským vojskem mezi Radošicemi a Starým Smolivcem na staré pražské cestě, zčásti v těch místech dosud zachované. Bylo tu pobito na 220 buquoyových vojáků a císařští ještě ztratili mnoho spížních vozů. K srážce došlo na louce pod návrším Stráží a Kocem. Louka dodnes nese název „Vražda“.^[21]

      Císařské vojsko, rozzuřené porážkou a ztrátou spížních vozů, ničilo cestou vesnice i samoty, jak o tom máme zprávy doložené i tradované. V místech kde je západní část obce Liškov, bývala vesnička Bezděkov. Ta byla vypálena současně s Měrčínem a čečovickým dvorem v Háji. Dlouho se Měrčínu říkalo Spálená Ves. V lidové paměti se dochovalo i povědomí o morovém hřbitově, který prý byl na Velkém pahorku u Liškova, kam byli za třicetileté války sváženi zemřelí na mor a neštovice i z okolí. Tehdy byla úplně vypálena i ves Budislavice.

      Válka pokračovala a ještě vícekrát protáhla krajem císařská žoldnéřská vojska (Bavoři, Italové, Francouzi, Valdštejn), Švédové sem zajížděli od Plánice a plenili. Zbědované byly nejen vesnice – i Nepomuk byl vylidněn a z větší části pobořen. Zle bylo za třicetileté války i po ní v kraji pod Zelenou Horou. Na polích chyběli hospodáři, mnoho gruntů bylo opuštěno, nebyl dobytek potřebný k obdělávání polí, chybělo osivo, pole zarůstala křovinami. Do toho ještě přišly neúrody – šířil se hlad a mor ohrožoval nepomucký kraj v letech 1620, 1630, 1634, 1680. Po skončení třicetileté války bylo na zelenohorském panství nalezeno mnoho statků zpustlých, pohořelých, opuštěných. Jejich hospodáři vymřeli epidemiemi moru nebo byli vyvražděni, mnozí také zběhli, protože nemohli snášet neustálé řádění zpustlé soldatesky, rekvizice a válečné kontribuce.

      Od r. 1630 do r. 1638 mělo zelenohorské panství dva majitele. Oba držitelé Zelené Hory, Jaroslav Bořita z Martinic a František Šternberk se dne 12. března 1638 dohodli na směně svých statků. Tak bylo původní panství zelenohorské rozděleno na dvě – zelenohorské a plánické. Vlastníkem celé Zelené Hory se stal František Matěj Karel ze Šternberka. Za něho a jeho syna Václava Vojtěcha ze Šternberka probíhala na panství nenásilná rekatolizace. Podílel se na ní jezuita Albrecht Chanovský z Dlouhé Vsi, zakladatel klatovské jezuitské koleje.

      Po ukončení třicetileté války byla naše země ve velmi zbědovaném stavu. Ve vesnicích bylo mnoho stavení pustých, pohořelých a opuštěných. Jejich hospodáři, mnohdy celé rody vymřely v epidemiích, nebo byli vyvražděni. Stálé přechody vojsk, jejich řádění, rekvizice, to všechno přinášela válka a její důsledky.

      Půdu bez hospodářů většinou zabírala šlechta, připojovala ji k svým velkostatkům nebo měnila pole na lesy a louky na rybníky. Přitom panská půda (dominikál) nepodléhala zdanění, berní tíha ležela jen na bedrech poddaných. Výnos pozemkové daně byl pochybný, protože výše berních příspěvků rozvrhovaných na držitele jednotlivých panství závisela na nekontrolovatelných přiznáních vrchnosti, kolik mají vůbec poddaných schopných zdanění. Tyto poměry dovolovaly vrchnostem značný berní únik. Aby byla učiněna přítrž libovůli šlechty, bylo třeba provést soupis zdanitelné poddanské půdy (rustikál). Na něm se usnesl zemský sněm. A tak v srpnu 1653 se započalo s komisemi zvanými „Jenerální visitace“.

      Čtyřčlenné stavovské komise měly navštívit nejen všechna dominia, ale i všechny vesnice, prohlédnout poddanská hospodářství, pole i stavy dobytka. Velikost pozemků se neměřila, určovala se jen odhadem. Krátký čas dvou let (1653 – 1655), který komisím stačil na splnění úkolu, však dokazuje, že tyto požadavky – vyjádřené v úřední instrukci – nebyly dodrženy. Komise se často spokojily pouze návštěvou sídla dominia, kde pořídily rulové zápisy podle vrchnostenských urbářů a dobrozdání domácích úředníků. Proto také konečný elaborát měl daleko do dokonalosti. Nedovedl najít spravedlivá hodnotící hlediska a stanovit takové kalkulační zásady, které by rovnoměrně postihly všechny oblasti země.

      Tak vznikla Berní rula, nejstarší český katastr, který se stal základem zdanění na dlouhou dobu. S různými změnami platila Berní rula do r. 1711, kdy se začal připravovat nový, tzv. tereziánský katastr.

      Základní jednotkou zdanění byl tzv. „osedlý“, větší sedlák (od 40 do 80 strychů^[22]). Na jednoho osedlého byli počítáni čtyři menší zemědělci – chalupníci. Drobných zemědělců – domkářů, kteří jsou tu nazýváni „zahradníci“ bylo počítáno osm na jednoho osedlého. Komise uvádí v Tojicích 8 osedlých a 1 chalupníka. Zelenohorské panství spravovala tehdy vdova po Františku Matěji ze Šternberka Ludmila Benigna, rodem Kavková z Říčan.

      Protože mnohdy byly práce soupisné komise vykonávány nesprávně vymohly si vrchnosti jakousi kontrolu – revisitaci, která byla prováděna v letech 1667 – 1682. Posudek revizitační komise z roku 1675 prozrazuje mnoho o stavu Nepomuka a ostatních obcí skoro 30 let po skončení třicetileté války. Píše se v něm mimo jiné, že v Nepomuku je jen 10 domů pod dobrou střechou, jinak ostatní „stavení velmi špatné, zpustlé a strhané jest“. Lepší to není ani na vesnicích. Bídná, písčitá, kamenitá, „vršitá“ půda, neúrodná, „na které toliko samo žito, ovsy a hrachy sejí, neb pšenici a ječmen málo sejti mohou, protože žitům mrviti musejí“. Louky špatné, bahnité, mechovaté. Zlé je to ve vsích: „Stavení dobré tři díly zruinýrovaného, zpustlého, otrhaného a nadmíru špatného jest, čtvrtý díl pak tak při mírnosti pod střechou se nachází. Vrchnost jejich je obilím zakládá a jim půjčuje, kamerální kontribuci za ně také polovic odvozuje.^[23] To celé panství, jak město (Nepomuk), tak vesnice od často se přicházejících vojenských maršův buď do říše nebo zase opakem… nemalé obtížnosti snáší, kvartýrováním (vojska) přeloženo bývá a tudíž o poslední kus chleba, též o drobný dobytek přichází a dosti nesnesitelné příkoří vystáti musí…“ Tolik posudek revizitační komise.

      Berní rula se stala nesmírně cenným historickým pramenem. Ukázala, jak veliké je zpustošení jednotlivých krajů a obcí, dovídáme se z ní o zbíhání sedláků z gruntů a také se v ní uvádějí poprvé i jména hospodářů. Potíže při práci s berní rulou však působí, že tehdy ještě nebyla jména ustálena a často jsou hospodáři psáni jen podle přízvisek. Nebyla také ještě zavedena čísla domů, číslování bylo zavedeno až za Marie Terezie r. 1780.

      Ve 20. letech 18. stol zajímaly mysl lidu celého Nepomucka přípravy k blahořečení Jana Nepomuckého v r. 1721. To bylo počátkem slavných poutí do Nepomuku, které zmohutněly brzy potom, když byl Jan Nepomucký roku 1729 prohlášen svatým. Kraj dostal nového světce a Nepomuk se stal střediskem jeho kultu, zvlášť když byl v Nepomuku zbudován podle plánů slavného barokního stavitele Kiliána Ignáce Dienzenhofera nový chrám Jana Nepomuckého v r. 1736. To už byli na Zelené Hoře od r. 1726 noví páni z rodu Martiniců. Byl to první z nich, Adolf Bernard z Martinic, který dal nový chrám postavit na místě zbořeného staršího renesančního chrámu.

      V roce 1754 řádil v Nepomuku a okolí mor. Zachovalo se mnoho zpráv o útrapách obyvatel i jejich sounáležitosti a vzájemné pomoci v této zlé epidemii, proti které ještě nebyly žádné účinné lékařské prostředky.

      Roku 1767 přišla neobyčejně tuhá zima, pomrzlo mnoho zvěře, stromů i ozimů a až do r. 1771 panoval všude velký hlad a s ním spojená drahota. Zle bylo nejen v okolí Nepomuku, ale po celé zemi, z hladu docházelo na více místech k nepokojům mezi poddanými. Zajímavé je srovnání cen základních druhů potravin v průběhu 17. a 18. století, které svědčí o tom, že již v této době docházelo k inflačním tendencím.^[24] Císař Josef II. – ve snaze čelit nárůstu cen základních potravin – ustanovil tzv. „taxy“ – maximální ceny obilí – nepodařilo se je však udržet a tak kdo chtěl jíst musel platit, co bylo požadováno, pokud na to měl prostředky.

      Protože nebylo možno dále stavět berní systém na zastaralé a nevyhovující Berní rule, bylo nutno pořídit od základu úplně nový katastr, i když se v současném povědomí nepovažoval za novou věc nýbrž pouze za opravu, zpřesnění a vylepšení dosavadního stavu.

      Po změně volala nejen některá dominia, ale především vídeňský dvůr, znovu nespokojený s dosavadní stavovskou berní agendou. První vládní připomínky se objevují v r. 1704, kdy však zanikají bez většího ohlasu. Jiná situace nastává r. 1711, kdy stavové konečně byli nuceni vyjít vstříc přání dvora a přijímají usnesení o opravě dosavadního katastru. Prvním opatřením je vytvoření jedenáctičlenné rektifikační komise, která přejímá agendu dosavadních nejvyšších berníků. Předním úkolem nově vytvořené instituce je připravit a zajistit takovou reformu daňového systému, která by zaručila pokud možno spravedlivé rozdělení berně mezi poddané, podchytila všechny jejich výdělkové a příjmové možnosti a tím i současně hájila zájem státní pokladny.

      Východiskem přípravy nového katastru musela být především přiznání zdaňovaného majetku všech berních stran. Bylo vytvořeno několik čtyřčlenných komisí, které v doprovodu kancelistů měly postupně navštívit v přiděleném kraji všechna dominia, prohlédnout současný stav poddanských hospodářství, porovnat údaje v přiznání se skutečností a se zápisy v jiných dokladech (urbářích, pozemkových knihách apod.). Tato práce se v celozemském měřítku protáhla na plných 12 let.

      Berním rokem 1748 vstoupil konečně v platnost nový katastr, který tímto nahradil berní rulu, podle níž (totiž podle opravených údajů „Kinského katastru“ z r. 1683) byly dosud vyměřovány berní podíly dominií a jednotlivých vesnic. Tereziánský katastr znamenal soupis jak poddanské půdy, tak poprvé i soupis a zdanění půdy panské. Ovšem zdanění panské půdy bylo daleko nižší než zdanění půdy poddaných.

      Již krátce po ustanovení katastru se ozvaly námitky a některá dominia požadovala novou revizitaci. Proto již na počátku 50. let začíná nová práce na katastru. Práce na revizi rustikálu i na dominikále postupovaly rychle a již rokem 1757 vstupuje katastr v platnost.

Raabizace

      Dlouhé vyčerpávající války na počátku vlády Marie Terezie si vynutily také zřízení vojenské komise, která měla zajistit soupis obyvatelstva k vojenským účelům. Získávání zdravých a silných rekrutů z venkovského obyvatelstva bylo totiž stále těžší. Zjištění komise o stavu poddaných je přímo zdrcující: lidé na vsích žijí v bídných chatrčích, špatně oblečení, nedostatečně živeni, v nečistotě, hubí je nemoci. Příčinou toho je nesnesitelná robota a útisk šlechty. Vrchnosti nařizují těžké roboty a platy, znemožňují poddaným obdělat vlastní pole, zabírají selské lesy, nejlepší pole a louky. Robotní patenty zatajují, stížnosti zakazují a trestají. Výsledkem je zubožený lid, množství mrzáků, podvýživa, zmalátnělost, lhostejnost ke všemu. Nápravu by měla zajistit parcelace části panských polí, vymezení robot, možnost aby si lid mohl stěžovat na útisk ze strany šlechty.

      Zelenohorské panství po smrti Adolfa Bernarda z Martinic roku 1735 přešlo na jeho dceru Marii Dominiku z Martinic, tehdy neplnoletou. Ta vstoupila později do kláštera sv. Anny ve Vídni jako jeptiška a panství řídili různí správci. Za jejího života byla na části zelenohorského panství provedena „pozemková reforma“ tzv. raabizace, nazvaná po jejím tvůrci rakouském národohospodáři Franzi Antonu Raabovi. Její podstatou byla parcelace vrchnostenských dvorů. Novým usedlíkům byly rozděleny některé panské dvorce, pole, ovčíny a přidělena obytná stavení. Louky a pastviny se přitom ponechávali nerozdělené, ve společném vlastnictví nově vznikajících obcí a ke společnému užívání. Mezi těmito novými osadníky bylo tehdy dosti Němců.

Pod vládou Colloredo-Mansfeldů

      Výraznou změnou v životě poddaných měly přinést až reformy císaře Josefa II., zejména patent o zrušení nevolnictví z r. 1781. Jím se stali poddaní osobně svobodnými, ovšem roboty a poddanství trvaly dále, až do r. 1848. Na zelenohorském panství dochází právě v josefínské době místo k uvolnění naopak k přitužení robot. Stalo se tak za nových majitelů panství – Colloredo-Mansfeldů, kteří zde vládli často velmi tvrdou rukou od r. 1784, kdy panství získali odkazem jeptišky M. Dominiky z Martinic. Na rozdíl od Šternberků, kteří se považovali za českou šlechtu, byli Colloredo-Mansfeldové cizáci, kteří s lidem necítili. Roboty za nich byly nejhorší, jaké kdy zažil lid na zelenohorském panství. Noví páni dávali rychle za pomoci zkušených odborníků do pořádku hospodářství velkostatku a pustili se do průmyslového podnikání, protože bylo výnosnější než zemědělství. Stavěli nové pily, zřídily flusárnu v Klášteře, do které museli poddaní dovážet zdarma svůj dřevěný popel, věnovali se rozvoji železných hutí ve Vrčeni a zaváděli chov ovcí s jemnou vlnou. To vše se pak projevilo zvýšeným tlakem na robotní práci poddaných.

Chov ovcí

      Chov ovcí se v kraji objevuje již v 17. století, neboť ovce se spokojily s nejchudší pastvou. Od 18. stol. a zvlášť od počátku 19. stol. se ujala chovu ovcí vrchnost, protože ovčí vlna se dobře platila, často byl chov ovcí na některých panstvích (Lnáře) hlavním zdrojem příjmů pro vrchnost. Také zelenohorská vrchnost začala na panství zakládat velké ovčíny. Ovčíny byly např. v Prádle, Tojicích, Želvici, Nohavicích. Na chov ovcí dohlíželi odborníci, ovčáčtí mistři, zvaní také „polní mistři“. Ti vedli celý chov, uměli léčit ovce i jiný dobytek, a měli proto výsadní postavení. Měli dokonce svůj cech a slavili svůj cechovní den na sv. Ondřeje. Sláva ovčáků pohasla v nepomuckém kraji v průběhu 19. stol., když naší ovčí vlně začala konkurovat vlna australská.

Bída a neúrodné roky

      Roku 1790 byla v celém okolí Nepomuka zničena úroda. Na Nepomucku stejně jako v jiných krajích se počátkem 19. stol. projevovala opět bída a drahota způsobená dlouhými válečnými taženími a velkými výdaji na armády. Vojsko opět často táhlo nepomuckým krajem, někdy se přímo v Nepomuku i okolí zdržovalo delší dobu, a to vždy bylo spojeno s finančními i materiálními obětmi. Ceny základních potravin, zejména obilí, se tehdy zase téměř zdesateronásobily proti předchozím mírovým cenám, a tak chudý lid doslova zmíral hladem. Bídu dovršily ještě neúrodné roky 1815 – 1817 a pak znovu hladová léta 1827 – 1828.

Obávaný vrchní Brosch

      Ještě hůře bylo, když hrabě Jeroným r. 1817 povolal na zelenohorské panství ze sousedního žinkovského panství stejně krutého, bezohledného a obávaného „vrchního“, později i ředitele celého panství Josefa Brosche. Brosch byl rodem Čech, ale psal se německy. Staří pamětníci vyprávěli, že se o něm říkalo: „Zachovej nás, bože, od vrchního Brože!“ Když projížděl vsí v kočáře, lidé se honem schovávali ve svých chalupách. Brosch byl silné postavy a ranami nešetřil – ani ve své rodině. Báli se ho i jemu podřízení úředníci a zaměstnanci – správci, pojezdní, písaři, šafáři, mušketýři, hajní. Ti pak svůj strach vybíjeli na ubohých poddaných. Říkalo se o něm, že dal zbít několik poddaných ve věži u brány zelenohorského zámku (zvané Kozí díra) tak, že zemřeli nebo byli zmrzačeni. Pro malé opomenutí nebo neuposlechnutí byli poddaní obesíláni na zámek a tady na lavici lískovkou trestáni. Kdo se octl v „Kozí díře“, toho si většinou musela rodina odvézt domů, protože nebyl schopen chůze. Ani rychtáři nebyli výjimkou a říkalo se, že nebylo na panství rychtáře, který by nepřišel do styku s mušketýrovou lískovkou.

      Zvýšený útisk poddaných, těžké roboty pokračovaly i za syna hraběte Jeronýma – Františka de Pauly. V jeho službách zůstal na Zelené Hoře nadále obávaný Josef Brosch, který požíval velké důvěry knížete. Zůstal tu až do r. 1846 kdy byl konečně dán zásluhou Vilemíninou (dcery Františka de Pauli) do penze. Vzdělaná, s lidem cítící kněžna Vilemína, českým národním snahám nakloněná, provdaná za knížete Vincence z Auersperga začala do záležitostí panství zasahovat ještě za života svého otce.

      7. září 1848 je uzákoněno zrušení roboty a poddanství. Konečně je venkovský lid svobodný, i když ještě musí vrchnosti zaplatit nemalý vyvazovací poplatek, který zatěžoval zejména malé hospodářství po celá desetiletí a byl příčinou zbídačení a proletarizace části zemědělců. I pro tojické sedláky, chalupníky a domkáře skončila jakákoli závislost na zelenohorské vrchnosti, nastal konec hrbení před panskými úředníky a karabáči mušketýrů.^[25]

      Rok 1848 přinesl ve svých důsledcích řadu novot. Až dosud podléhali poddaní i ve věcech úředních zcela vrchnostenským úřadům. Vrchnostenští úředníci vedli záznamy o držbě půdy, o majetku poddaných a jeho převodech, o jejich povinnostech, do panského důchodu odváděli poddaní daně pro stát, právní a soudní záležitosti vyřizoval panský justiciár, obce spravovali vrchností stanovení rychtáři.

      Všechny tyto záležitosti nyní převzaly státní úřady. Pro obce na Nepomucku byl zřízen r. 1850 okresní úřad, později přeměněný na okresní soud a okresní berní správu. Obce na Nepomucku tak tvořily samostatný soudní a berní okres, který byl součástí politického okresu přeštického. Také správa obcí se demokratizovala. Z rukou posledních rychtářů přešla správa obcí na volenou obecní samosprávu.